Romeo, Julie a tma

8. května 2013 v 20:20 | Anne Eyre |  Povinná četba
Konečně jsem se mučila další povinnou četbou. Nedá se říct, že lituji, ale nadšení opravdu necítím. Česká literatura mě nikdy příliš nezaujala, o to méně, že jsem nucena knihy číst. I když zrovna tuhle bych si asi přečetla tak jako tak...


Název: Romeo, Julie a tma
Autor: Jan Otčenášek
Žánr: Tragická (válečná) novela

Hlavním hrdinou celé knihy je Pavel, student gymnázia, právě maturuje. Zamyšleně se prochází parkem a usedá na kraj lavičky. Zezačátku si nijak nevšímá dívky na druhé straně, Ester. Přece se s ní nějak dává do řeči. Židovka? Tady? A navíc nenastoupila, když měla... Odvádí ji a ukrývá ji ve svém pokojíku za otcovou krejčovnou. Tajně jí nosí jídlo, oba jsou velmi opatrní, vše se zdá být v pořádku.
A pak přichází atentát na Heydricha, městem zní výstřely, přichází zákaz vycházení. Ale jim se stále daří tak nějak skrývat. V pavlačovém domě ovšem bydlí i kolaborant Rejsek a jednoho dne přichází k Pavlovu otci do krejčovny s velmi kvalitní látkou. Právě z této místnosti může Ester občas zaslechnout útržky rozhovorů, ten den by ale byla nejspíš raději, kdyby nemohla. Rejsek si totiž jakoby náhodou splete dveře a zkusí jít právě do toho pokojíku. Zamčeno. Omlouvá se a odchází správnými dveřmi.
O Ester se dozvídá i Pavlův otec, je ochotný mu pomoci, dokonce nechá na botníku jídlo, které si Pavel netroufal vzít. Má pro něho jediné varování. Maminka se o tom nesmí dozvědět, je přece nemocná...
A konečně je po maturitě, zítra pojedou na venkov, tam je nikdo hledat nebude, když se Ester jinak oblékne, nikdo nepozná, že je Židovka. Budou spolu, jsou tam lesy, příroda. Nemusí se už schovávat! Plány jsou to krásné, skvělé. Jenže špatně načasované. Tu noc je ve městě slyšet hluk a střelba. Pavel jako by úplně zapomněl na nebezpečí, chce vyběhnout ven, chce pryč... Nemůže, dveře jsou zamčené, lidé ho zadrželi.
Ale Ester? Ne, ta ne. Rejsek, úplně opilý, vybíhá ven mezi ostatní obyvatele pavlačového domu, křičí. Všichni to věděli, věděli, že je v domě Židovka! To si alespoň myslí. Běží nahoru, chce ji vytáhnout z pokoje, chce ji vyhnat. Dveře jsou zamčené, Ester bere kufřík, běží do krejčovny, někdo ji schovává... Ale přece ji nezadrží, jakmile je nebezpečí pryč, vybíhá z domu, kufřík bije do stěn. Běží na ulici, ven, jen ven! V první chvíli přichází leknutí, vidí dva strážné, otočené zády. Vzpamatovává se, běží dál, běží, vidí své rodiče, rodiče z Terezína, pod tváří cítí trávník zvlhlý rosou, je s nimi, je doma...
Stejně jako na začátku knihy, i na konci se setkáváme s Pavlem. Nehybně leží, zírá do stropu, něco mu říká, že musí žít, musí jít dál. To ona...

Kniha se mi četla velmi špatně, i když běžně mám retrospektivu ráda. Má své kouzlo, možná by mě za jiných okolností rozbrečela, jako už tolik jiných knih. Jenže tohle je podle mě takové nemastné - neslané. Autor vyjádřil myšlenku, popsal příběh. Jenže ten plyne až příliš plynule, láska a strach splývají, jako by vůbec nebyly, volená slova, poskládaná do vět, nevyvolají emoce. Jsou to pro mě jen slova na papíře, která nezanechají žádný dojem. Bohužel to není první česká knížka, která na mě zapůsobila takhle...

3/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.