Živý mezi přízraky

4. května 2013 v 19:11 | Anne Eyre |  Jednodílné
Konečně jsem se přiměla zase něco sepsat, tentokrát na 76. iluzi Klubu Snílků. Dlouho jsem nepsala, rozhodně to není žádná sláva. Původně mělo jít o krátkou poezii, ale po pěti strofách jsem zjistila, že nesestavím rýmy. Tak jsem nechala jen tu první a pokračovala spíše prózou. A i ta se mi vymkla z ruky, obrázek "mrtvé armády" se stal jen vedlejším motivem a ve finále to je celé jako špatná parodie na Stezky mrtvých (LOTR). A zlá teta Maglaiz mi nedovolila to stáhnout... :-)


"Kdo jste?" ptali se ve tmě,
"Kdo jste?" ptali se ve dne.
Neodpovídáme, snad ani nesmíme,
Neodpovídáme, ani nedýcháme.

Lidé uhýbali, ale vlastně ani nevěděli čemu. Po prašné cestě, udusané stovkami koní, se něco pohybovalo. Některým se to zdálo prostě jako stín, způsobený oblaky nad jejich hlavami. Vlastně by ani neustoupili, kdyby je jiní nestrhli stranou. Děti v těch stínech rozpoznávaly zbroj, tváře, meče částečně vytažené z pochev. A ti nejstarší? Viděli seschlé tváře, některé poznávaly. Stejně tu ta armáda kráčela už před lety.
"Co jsou zač?" sykl někdo v davu. Malá dívka se ohlédla, rudé vlasy jí zavířily kolem hlavy. Znala ten hrubý hlas, samozřejmě. Jeho majitel byl výjimečně střízlivý. Možná právě kvůli stovkám stínů?
"Stíny."
"Vojáci."
"Mrtví."
"Jdou splatit dluh!" Znovu se zadívala mezi stíny. Opravdu se jí to nezdá? Kráčel mezi nimi kůň. Tuctový hnědák, takových viděla spoustu. A ten hlas patřil jezdci. Živý mezi přízraky, je tohle možné? Měl novou zbroj a čerstvého koně, když zastavil, zůstaly stát i stíny. Visela mu očima na rtech. Válka pokračuje... Nepřítel... Zrádci... Skončí prokletí.... Zaznamenávala jen útržky z jeho řeči věnované davu shomážděnému kolem cesty.
Zastavuje takhle všude? Všiml si ještě někdo, že je dospělý, ale přece docela mladý? Nikdo ho nezkusil zadržet? Sesedl, najednou cítila v ruce hrubou kůži otěží. Samozřejmě! Vždyť už bude tma! Snad na ni ukázali, protože jejím rodičům patří místní hostinec, asi si toho ani nevšimla. Hnědák kráčel vedle ní se skloněnou hlavou. Jako by byl docela rád, že se dostal z toho průvodu.

Stála, nohama téměř až zabořená do čerstvé slámy. Těžké sedlo přehodila přes dvířka stání, uzdu pověsila na zrezivělý hřebík naproti. Kůň jako by o ní ani nevěděl, snad kvůli hromadě sena v rohu. Se sukní vyhrnutou, aby si ji nezaprášila, se na špičkách pokoušela dosáhnout až na hřbet a osušit ho slámou, kterou svírala v malých dlaních.
"Ukaž." Kde se tu vzal jezdec? Opravdu tu byla tak dlouho? Nebo nejedl? Bez ptaní jí věchýtky sebral, samozřejmě dosáhl lépe. Teď, když stál u ní, musela zaklonit hlavu, aby mu vůbec viděla do tváře. Už smyl prach z cesty, světlé vlasy kolem tváře měl ještě vlhké. Asi od vody, napadlo ji.
"Díky," zamumlala, zatímco couvala ze stání. Dva lidé u jednoho koně, to přece nedělá dobrotu.
"Počkej." Ten hlas nesnesl odpor. Sledovala ho, jak si bere více slámy. Takhle to nikdy nezkoušela. Pohyboval pažemi rychle v kruzích proti sobě. Výsledek se dostavil rychleji, než byla zvyklá. Zahodil mokrou slámu a podával zase nové věchýtky. Stále musela stát na špičkách, to změnit nemohl. A jak se snažila ho napodobit a rychle hýbat rukama, ztrácela rovnováhu. Slyšela tichý smích, když ji přidržoval. Nebylo to příliš příjemné, ale jak by ho teď dokázala odstrčit? Konečně mohla zvlhlou slámu odhodit, otočila se k němu. Něco šeptal, snad jméno. Sotva slyšela to tiché "Thomas", topila se v modrých očích.

Tiše ji přikryl teplou koňskou houní. Bála se, zvenku do stáje doléhaly opilecké písničky. Byl u ní dlouho a zdálo se to chvíli. Věděli všechno. Spávala tu, když se zdržela příliš dlouho, byla zvyklá na tohle místo, připoutaná k domovu. Ale on? Neměl se kam vrátit, i kdyby chtěl.

Probudily ji první paprsky slunce, pronikající dřevěnými stěnami. Stačil jediný pohled na prázdné stání, aby si uvědomila, že stíny jsou pryč. I s ním. Slíbil přece, že se vrátí. Konečně vyšla ven, viděla už jen usedající prach na cestě daleko za vesnicí. Jediný otcův pohled jí připomněl, že i ráno má práci.
Teprve večer, když ležela s rukama pod hlavou a zírala na strop svého pokoje, mohla myšlenkám dovolit i trochu fantazie. Viděla ho mezi stíny, se zbraní v ruce, zpoceného a možná zkraveného. Ale ta krev nebude jeho, určitě ne. Slíbil to. A navíc, jak by někdo dokázal zabít ty přízraky, kterými bude obklopen? A pak ho viděla. Vracel se, rychle a vítězně, hledal jen ji. Co záleželo na vyčerpání, když přežil?

Jenže tyhle sny měly brzy přestat. Čekala snad týden, snad dva. Byla sehnutá k zemi u malého záhonku před plotem, ani si nevšimla, jak se rychle setmělo. Teprve šum hlasů ji přiměl ohlédnout se. Na obzoru se něco hýbalo a s tím přicházely i mraky, blížilo se vzdálené hřmění.
Vesnicí procházely stíny. Byly zřetelnější, vracely se rychle, odhodlaně, vítězně. A mezi nimi jezdec, jeho tvář byla ještě znát. Pomalu obrátil hlavu a skelné oči vyhledaly její pohled.
"Promiň." To se asi snažila říct jeho ústa, ale nedokázala vydat ani hlásku. Mlčky přikývla. Některé sliby prostě nejdou dodržet...

"Kdo jste?" ptali se ve tmě,
"Kdo jste?" ptali se ve dne.
Neodpovídáme, snad ani nesmíme,
Neodpovídáme, ani nedýcháme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 5. května 2013 v 21:08 | Reagovat

1) Iluze jsou inspirace nikoliv příkazy, napiš něco o tomto obrázku.
2) To, že jsi nepsala dlouho jde vidět. Někdy chybí označení, o kom zrovna hovoříš. Příliš skáčeš a užíváš jen zájmen, což způsobuje čtenářovu dezorientaci. Za to házím cihly při betaření. A někdy máš zbytečné informace (je vážně důležité vědět, že měla drobnou ručku?)
3) Velice mi tento výjev připomíná Aragorna a jeho mrtvou armádu zrádců.

ALE na to, že jsi dlouho nepsala a pokud jsi to nepodrobovala delšímu kontrolování, tak je to dobré :-) Každopádně velice děkuji za hodnotný příspěvek do Imaginaria.

2 Anne Eyre Anne Eyre | Web | 5. května 2013 v 22:29 | Reagovat

[1]: Jestli ono to nejmenování nebylo záměr? K iluzím to házet nemusíš, vím, že jsem se vymkla zadání. A závěrem, jestli ono to není tím, že u obrázku se mi nic jiného vybavit nemohlo, že?

3 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 8. května 2013 v 19:36 | Reagovat

[2]: Ještě jednou: zadání ses nevymkla, protože Iluze není zadání, ale inspirace.

4 Anne Eyre Anne Eyre | Web | 8. května 2013 v 20:50 | Reagovat

[3]: Z prvního komentáře to tak vyznělo, no...

5 maglaiz maglaiz | E-mail | Web | 9. května 2013 v 9:18 | Reagovat

[4]: Promiň, to mělo být v uvozovkách. Já si toho všimla až včera, že se mi tam nezobrazily uvozovky, ale objevila se čárka. Moje chyba. Omlouvám se :-)

6 Argonna Argonna | Web | 11. května 2013 v 0:23 | Reagovat

A toto som si uz chcela precitat skor, a nesiel mi na to link! Ale som sa k tomu dostala a paci sa mi to! Je pravda, ze som miestami nevedela, o kom hovoris, ale na druhej strane ja si rada domyslam a preto som vdacna, ked si mozem precitat text, kde mozem spekulovat :P

7 Anne Eyre Anne Eyre | Web | 11. května 2013 v 11:32 | Reagovat

[6]: Děkuju. Jsem ráda, že se líbí. :)

8 Nelsh Nelsh | 11. května 2013 v 13:03 | Reagovat

Zní to zvláštně a zajímavě. Myslím, bych tomu asi nic moc nevytkla, protože věci, které by se vytknout daly, se zároveň dají brát, jako záměry autora. Je to rozhodně zajímavé. A myslím si, že se to i dobře čte. Hezké.

9 Anne Eyre Anne Eyre | Web | 11. května 2013 v 13:58 | Reagovat

[8]: Děkuju. Já se právě vždycky bojím, že záměr nebude poznat. Ale i když se chybě snažím vyhnout, často se prostě nedaří... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.