Jméno růže (Il nome della rosa)

19. října 2013 v 17:43 | Anne Eyre |  Povinná četba
Jelikož si naše češtinářka (v 6. ročníku osmiletého gymnázia) vymyslela, že chce čtenářský deník podle seznamu maturitní četby, bylo pro mě lepší začít už v září, když si do toho chci narvat "za odměnu" knihy, které mě zajímají. A nebo zabít dvě mouchy jednou ranou díky Chrámu Matky Boží v Paříži a Pygmalionu, že ano. Každopádně se hodí ozvat se, že ještě žiju, bohužel na zamyšlení a autorskou tvorbu není nálada. A vlastně ani čas.


Název: Jméno růže (Il nome della rosa)
Autor: Umberto Eco
Žánr: Filosofický román (a prý i detektivní a historický)

Anotace: Historická detektivka, kde Eco využil své hluboké teoretické a odborné znalosti. Čtenář, fascinován srozumitelnou hloubkou jeho pohledu, proniká do tajů teologie, filosofie i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše, tajů Aristotelovy Knihy smíchu, středověkých léčivých herbářů i jedů... (Neoluxor)

Na začátku knihy nás autor ze svého pohledu seznamuje s nálezem starého rukopisu psaného v latině jistým Adsonem z Melku, benediktinským mnichem, a se svým pátráním po pravdivosti tohoto díla. Ani nevíte jak, a jste vtaženi do děje.
Adson je benediktinský novic a cestuje s františkánským mnichem Vilémem z Baskervillu do jednoho italského kláštera na jakési setkání kvůli františkánskému řádu, vyslanci papeže by měli dorazit za pár dní (přiznávám, důvod jsem moc nepochopila).
Opat žádá Viléma, aby vzhledem ke svým zkušenostem bývalého inkvizitora objasnil smrt jednoho z mnichů dříve, než přijedou ostatní. Bohužel to není tak snadné, jak se zdá. Tajemstvím zůstává knihovna a navíc umírají další. Jenže zatímco první smrt působí jako sebevražda, druhá jí už nejspíše není. Navíc se Vilém s Adsonem dostávají do hádky se starým Jorgem kvůli smíchu a tvrzení, že Kristus se nesmál, a ze stolu jednoho z mrtvých zmizí jakási kniha, zůstalo jen pár přepsaných stran.
Jenže ani třetí den nepřinesl klid, navíc zmizel další mnich, který je později nalezen mrtvý v lázni. Tři úmrtí, která působí jako předzvěst Apokalypsy ze Zjevení svatého Jana. A stejně pokračují i další úmrtí. Všichni mrtví mají černá bříška prstů a jazyk.
Čtvrtý den je pátrání zkomplikování příjezdem delegace s invizitorem Bernardem Guim, který se do pátrání dává na vlastní pěst. Pátý den je nalezen další mrtvý, který krátce předtím promluvil s Vilémem o jakési divné knize. V místnosti je nalezen domnělý vrah, ale kniha (psaná několika jazyky, takže ji Vilém nerozpoznal hned) je zcizena.
Na ranní mši umírá další mnich a konečně je rozeznán systém místností v knihovně (která je vlastně labyrintem) a Vilém začíná chápat přístup do uzavřené místnosti - Finis Africae. Když tam později v noci vejde, nalezne ztracenou knihu a starého Jorga, který uzavřel druhý vstup. Vilém si čte v knize, ovšem na rukou má rukavice, dobře si uvědomil jednu věc - stránky knihy jsou otrávené a právě jed v nich zabíjel.
Slepý Jorge se dává na útěk, Vilém a Adso ho následují. Při útěku je převržena lampa, z ní se vylévá olej a knihovnu pohlcuje požár, stejně jako celou budovu a později celé opatsví.
Vše je vyprávěno z Adsova pohledu, popsáno jeho dojmy a protkáno spoustou vysvětlení, teologických úvah, historie a latinských citací z jiných knih i prostě jen "nepřeložených". O něco méně podstatný je příběh dívky, kterou Bernardo Gui upálil jako čarodějnici a na kterou Adso i po tolika letech vzpomíná se silným citovým pohnutím.

Celá kniha je protkána spoustou teologických úvah, popisů architektury i historických událostí a latinskými citáty, kvůli kterým musí čtenář věčně listovat v knize a hledat vysvětlivky. Existují díla, ve kterých jsou tyto úvahy příjemný oddech, dílo neruší a děj je i mezi nimi zřetelný a dostatečně výrazný. Jméno růže není takovou knihou. Skvělý nápad na děj je utopen v nesmyslných popisech chrámových portálů a historických událostí, autor jako by nám vnucoval své znalosti dějin církve a architektury té doby. Jestliže šlo o dobrý nápad, je podán velmi zmateně a to dobré, co z něj zbylo, je utopeno právě v rušivých citacích a popisech.
Kniha jako taková se čte dobře, ovšem pro neodborníka je tam spousta zbytečných odboček a latinu autor také mohl vynechat. Stačilo by očesat, nechat děj a nejdůležitější úvahy a vysvětlení, hned by byla poloviční a rozhodně by byla i příjemnější na čtení.

5/10
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sarush ef sarush ef | Web | 24. října 2013 v 19:57 | Reagovat

Nápad se mi docela líbí, a k maturitě se jí stejně asi nevyhnu. :)

2 Anne Eyre Anne Eyre | E-mail | Web | 27. října 2013 v 12:12 | Reagovat

[1]: Třeba vyhneš. Přijde na to, jak sympatické máte seznamy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.