Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray)

18. března 2014 v 9:33 | Anne Eyre |  Povinná četba
Dlouho jsem věděla, o co zhruba půjde, a zhruba stejně dlouho jsem se chystala na přečtení téhle knihy. Ale slibovala jsem si od ní mnohem více, očekávala jsem dějové zvraty, ne 150 stran cynických úvah o smyslu lásky (kniha má něco přes 200 stran) a života a sem tam zmínku o tom, co se děje s titulní postavou. Navíc mi připadá, že má celé dílo jeden velký nedostatek... Ale o tom na konci článku.



Název: Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray)
Autor: Oscar Wilde
Žánr: Román. Fantastický námět. Hororové prvky.

Na začátku se setkáváme se třemi postavami: S Basilem Hallwardem, malířem uchváceným krásným mladíkem neuvěřitelně čistých myšlenek, Dorianem Grayem. S lordem Henrym, ženatým mužem, cynikem poněkud pochybné filozofie, který má na tento čistý umělecký ideál, tedy Doriana, velmi neblahý vliv. V jedné z prvních kapitol je namalován Dorianův portrét, povedené dílo, jenže spolu s myšlenkami Henryho naučí doposud tak jemného Doriana milovat vlastní krásu. Muž, téměř ještě chlapec, tedy vysloví jediné přání: Aby mohl zůstat mladý, místo něho bude přece stárnout portrét. A přece to není tak zlé, když si začne uvědomovat, kolik možností mu krásná tvář otevírá.
Jednoho večera zavítá mladý Gray do zapadlého špinavého divadla, kde spatří krásnou mladou herečku Sibylu Vaneovou. O něco později se s ní zasnoubí a netrvá dlouho, vede do divadla své přátele, Basila i Henryho, aby se na ni podívali. Ale zrovna ten večer hraje talentovaná Sibyla příšerně. Vlastně ani nehraje, jen odříkává, až postupně znechuceně odejde většina publika. V zákulisí poté zklamanému Dorianovi vysvětluje, že poznala pravou lásku a nemůže ji hrát, ale ten nechápe a děvče pro něho ztratilo tu zvláštní jiskru, kterou mělo, když bylo každý večer někým jiným, Julií nebo třeba Rosalindou.
Dorian Gray se vrací domů a má dojem, že jeho portrét pověšený na stěně ložnice se změnil. Jako by měl kruté rýhy kolem úst. Ještě ten večer se rozhodne, že se ráno vrátí, Sibyle se omluví a ožení se s ní, jak původně oba chtěli. Ale nemůže... Zastihne ho zpráva, že Sibyla spáchala sebevraždu.
Dlouho sledujeme, jak Dorian zahazuje svůj krásný život, okusí snad každý hřích, vše, co činí člověka neopatrným, krutým a zhýralým. Léta plynou, najednou se dovídáme, že Dorianovi je osmatřicet - je stále stejný, krásný a mladý muž, na kterém se nijak nepodepsal život, jaký vede. Ale kolem něho se stahuje síť pomluv. Jednoho dne Basil neodolá, jde za ním domů a ptá se, prosí ho, aby mu řekl, že řeči vedené v klubech nejsou pravdivé. Marně. Něco v jeho slovech Doriana rozčiluje. Odvádí přítele nahoru, ukazuje mu obraz ukrytý před zraky všech. Obraz změněný téměř k nepoznání, krutá vrásčitá tvář, ubývající vlasy, zastřené oči. A ještě ten večer, když rozčilený Gray sevře v ruce nůž, objeví se na obrazu několik šarlatových skvrn. Dorianův známý - chemik, druhý den ničí tělo malíře, který měl v den své smrti odjet na několik měsíců do Paříže. Nikdo ho nebude hledat.
Teprve po tomto činu vidíme u Doriana nějaké náznaky výčitek svědomí, které zesílí, když je jednoho večera zastihnut námořníkem Jamesem, odhodlaným pomstít smrt své sestry - Sibyly. Samozřejmě se omlouvá, že málem zabil cizince, vždyť Dorian Gray nemůže vypadat osmnáct let stále stejně... Jenže je dostihnut ženou, která mu prozradí část pravdy. Měl pod rukou toho správného.
Ani tohle ještě Doriana nedohání k pokání. Poklidně odjíždí se společností na své venkovské sídlo, na události posledních týdnů téměř zapomíná. Až později, když je sám v zimní zahradě, vidí na sklo přitisknutou tvář toho muže, Jamese Vanea. Z leknutí se nějakou dobu nevzpamatuje, několik dnů nevychází z domu. A když se konečně odhodlá vyjít na lov, něco je jinak. Žádá, aby se nestřílelo po zajíci, vždyť je takový hezký... A jeden z jeho přátel přesto vystřelí. Z křoví, ve kterém zmizel zajíc, se ozývá výkřik. Byl zastřelen člověk, snad jeden z těch, co naháněli zvěř. Jenže hajný vidí něco jiného - potetovaného muže, možná námořníka, který rozhodně nepatří k jeho lidem. A Dorian poznává tu tvář. James Vane.
Najednou se v něm něco obrací, chce se změnit. Když odchází od jakéhosi děvčete, které s ním chtělo utéci, vidí v tom hezký čin, vždyť jí nezkazí život. Na obrazu se místo úlevy objeví pokrytecký úšklebek a rudá skrvna na ruce je větší než dříve.
Dorian Gray, ten téměř čtyřicetiletý muž s tváří mladíka, bere do ruky stejný nůž, jakým zabil Basila Hallwarda, odhodlaný portrét zničit. Z pokoje se ozývá výkřik, trvá dlouho, než se jde služebnictvo podívat, co se děje. A na zemi spatří starého muže se stejnými prsteny, jaké měl jejich pán, a u zdi opřený obraz sličného mladíka, takového, jak svého pána znali...

Obraz Doriana Graye je pro mě kniha zhruba do dvou třetin až zoufale nudná a nezajímavá. Člověk má skutečně chuť přestat číst a jen vědomí, že o kus dál přijde zápletka, ho udržuje u knihy, třebaže po ní nesáhne klidně celé dny. Teprve konec je možno bez problémů číst, neprožívala jsem u něho žádná velká muka, jak to zase autor protahuje.
Jde ale také o dílo, ve kterém se skrývá víc než pochybná filozofie lorda Henryho. Pokud člověk hledá, najde si v něm to své, tu svou myšlenku. A proto, ať už mi Obraz připadá jakkoliv zdlouhavý a pro dnešního čtenáře nezajímavý, bych ho ochotně doporučila na čtení. Možná na čtení pomalé, jako občasné proložení té dnešní "literatury". Ale doufám, že po Obrazu každý člověk toužící po určitém přehledu a po něčem víc než dodělání školy, aby jako něco dělal, alespoň sáhne. Možná ho znechuceně odloží, ale je lepší se s ním setkat a nejlépe dočíst, než ho zahodit hned na začátku.
Tenhle román tak trochu testuje vytrvalost... A zvědavost.

Jen jediné mě na Obrazu Doriana Graye zklamalo: Nikdo si za osmnáct let nevšiml, že ten muž nestárne, že má stále tvář dvacetiletého mladíka. Nikdo kromě Jamese Vanea, který byl přesvědčen, že Dorian bude starší, a uvěřil, že se spletl. Nikde není vysvětlené, jak je možné, že to v Basilovi, lordu Henrym ani nikom jiném nevzbudilo žádné zvláštní zaujetí. Ano, jedna žena zmiňuje, že se nemění, ano Henry žádá jeho tajemství věčného mládí... Ale vždy nad tím pokrčí rameny. Jaký normální člověk dnes pokrčí rameny, když jeho přítel vypadá osmnáct let stále stejně?

7/10
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 cincina cincina | Web | 16. června 2014 v 15:47 | Reagovat

Jojo, tuhle knihu mám rozečtenou:) Moc obdivuju Oscara Wilda, jeho život, jeho tvorbu, a mám ho hodně ráda:)
Tahle kniha je úžasná! Ještě jsem neviděla film, ale určitě se na něj podívám:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.